Michal Pěchouček: Poznání v éře algoritmů

Proslov rektora ČVUT Michala Pěchoučka na XXXII. valném shromáždění Učené společnosti České republiky ve Velké aule Karolina dne 11. května 2026.

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, milé kolegyně, milí kolegové,

děkuji vám za šanci vystoupit na valném shromáždění Učené společnosti, obzvláště pak v prostorách slovutného Karolina.

Dovolte mi začít jinak, než je na podobných setkáních obvyklé. Začnu totiž u sebe. Jmenuji se Michal a jsem AI vědec. V první části své profesní kariéry jsem se zabýval problematikou umělé inteligence, multiagentních systémů a agentních technologií, automatickým plánováním a teorií her. Více než 10 let jsem pak vyvíjel technologie a systémy, které chrání člověka před kyberkriminalitou, negativními důsledky technologického rozvoje a před rizikem, které s sebou nese umělá inteligence. Posledních 100 dní působím a doufám, že další skoro čtyři roky budu působit v roli rektora nejstarší technické univerzity na světě. Pro tuhle práci jsem se rozhodl, protože za největší šanci pro lidstvo nepovažuji autonomní technologie umělé inteligence, ale nastupující generaci lidí pevně hodnotově ukotvených, se skvělým vzděláním a s možností využívat ty nejpokročilejší technologie světa, včetně nástrojů umělé inteligence. Jedině tak budeme schopni čelit výzvám budoucnosti, výzvám, které dnes neumíme řešit, nebo výzvám, jejichž negativní dopady neprávem podceňujeme. 

Nabídnu vám k přemýšlení jedno číslo: 

V roce 2022 zveřejnil tým Google DeepMind výsledky systému AlphaFold2. Za méně než dva roky tento systém určil strukturu více než 200 milionů proteinů – to je více, než za sedm dekád biologického výzkumu rozklíčovali všechny vědkyně a vědci světa. Výsledky práce, která by dřív trvala celé generace, jsme získali za několik měsíců. Vnucuje se mi otázka: Žijeme-li v době, kdy algoritmus zvládne za rok to, na čem výzkumnice a výzkumníci pracovali celý život, co to znamená pro vědu? Co to znamená pro nás?

Nová éra poznání 

Věda vstupuje do nové epochy. Nejedná se jen o další technologickou změnu, jakých jsme v historii zažili vícero. Tentokrát se totiž neproměňují pouze nástroje, které užíváme. Mění se samotná podstata, z níž vzniká poznání.

Neuvěřitelně se také zrychluje tempo bádání. V současnosti vychází na světě denně přes 7 000 vědeckých článků. Za posledních dvacet let vzrostl počet vědeckých publikací o více než 300 procent. Žádný vědec dnes nemůže sledovat ani zlomek toho, co vzniká v jeho vlastním oboru

Jiný je rovněž způsob objevování. Systémy umělé inteligence navrhují hypotézy, simulují experimenty a nacházejí vzory v datech, které lidský mozek nemůže zachytit.

Proměňuje se role univerzit, vědeckých ústavů, a dokonce i role samotných vědců.

Mám za to, že si ještě plně neuvědomujeme, jak hluboká tato změna je a bude. A možná právě proto aktuálně prožíváme nadšení, fascinaci, ale také nejistotu. I já, AI vědec, jsem přesvědčen, že tato nejistota je zcela oprávněná.

Když algoritmy vstupují do procesu poznání

AlphaFold není osamocený případ. Pouze patří k těm prvním. 

Systémy umělé inteligence dnes pomáhají navrhovat nová léčiva. Společnost Insilico Medicine identifikovala za pomoci AI kandidáta na lék proti plicní fibróze za pouhý rok a půl a stačil jí pouhý zlomek nákladů potřebných pro běžný výzkum. V oblasti fyziky materiálů algoritmy navrhují slitiny a krystalické struktury, jejichž testování by jinak trvalo léta. V astronomii systémy nasazené v projektu Vera Rubin Observatory zpracovávají každou noc data odpovídající stovkám terabajtů a identifikují objekty, které by lidský pozorovatel přehlédl.

Algoritmy postupně vstupují i do samotné infrastruktury vědy – do recenzních procesů, evaluací a grantových hodnocení. Přední vědecké časopisy, včetně Nature a Science, dnes experimentují s AI asistencí při peer review. Na konferencích jako NeurIPS, kde počty zaslaných prací přesahují 15 000 ročně, je bez algoritmické pomoci hodnocení prakticky nezvládnutelné. Na druhou stranu počet článků na arXive, jejichž text je generovaný za pomoci AI, vzrostl z 3 % v roce 2022 na 23 % v roce 2025.

To je obrovská změna. Neměli bychom si ji ani idealizovat, ani démonizovat. Technologie sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Rozhodující je, jakým způsobem ji použijeme a jaké hodnoty do ní promítneme.

Co zůstává lidské

To, že umělá inteligence zautomatizuje značnou část vědecké práce takové, jakou ji dnes známe je jasné – a stane se tak možná rychleji, než si dnes umíme představit. Méně času strávíme hledáním informací, analytickou prací, prováděním experimentů a psaním vědeckých textů.

Pro rozvoj vědění bude ale důležitější, co zůstane nezastupitelně lidské ve světě, kde část poznávání přebírají algoritmy? To je klíčový moment, jenž rozhodne o budoucí podobě výzkumu. 

Současné algoritmy mohou vygenerovat tisíce hypotéz za hodinu, zatím však nedokážou rozhodnout, která z nich je skutečně důležitá pro společnost. AlphaFold dokáže předpovědět strukturu proteinu, zatím nám ale neporadí, na který protein se má věda zaměřit a proč. Systémy pro syntézu literatury zvládnou přečíst milion článků, ale zatím nedokážou odpovědně rozhodnout, které otázky stojí za to, si klást. Jsem přesvědčen, že vědec je a bude zodpovědný za interpretaci vědeckých výsledků a všichni víme, že umělá inteligence má ve vysvětlitelnosti stále ještě velká omezení. 

Nejdůležitější a zároveň nejtěžší úkol pro nás pro vědce ale zůstává, abychom za každou cenu udrželi iniciativu a nenechali algoritmy vybírat nová témata a generovat nápady. 

V současnosti nestačí, aby univerzity pouze vyvíjely nové technologie. Musí být schopny vytvářet důvěryhodný prostor, ve kterém společnost technologickým změnám porozumí, dokáže o nich kriticky diskutovat a spolurozhodovat o jejich využití v praxi.

Pokud technologický vývoj nedoprovází veřejné porozumění a důvěra, vzniká nebezpečné prostředí. Lidé nevnímají technologie jako součást svých životů, ale jako něco cizího, co je může ohrozit. Za těchto okolností ve společnosti rychle vzlíná frustrace i odpor vůči vědě samotné. Jak vidíme ve světě, drastické snižování veřejných rozpočtů na podporu vědy se pak stává přirozeným důsledkem. 

Univerzity proto dnes nemají jen vzdělávací nebo výzkumnou roli. Stávají se institucionálním stabilizátorem společnosti. V době polarizované společnosti patří k posledním místům, kde lze vést dlouhodobou debatu na základě argumentů, kritického myšlení a s ochotou připouštět složitost a komplexitu světa. V době algoritmů a informačního přetlaku je tato role důležitější než kdykoli dříve.

Proč stále potřebujeme základní výzkum

Ve veřejném prostoru slýcháme, že univerzity mají být efektivnější, rychlejší, více aplikované a více konkurenceschopné. Ano, to vše je důležité. Ale univerzita má ještě další důležitý úkol. 

Musí být místem, kde existuje prostor pro dlouhodobé přemýšlení. Pro pochybnosti. Pro experiment. Pro výzkum, který nemá okamžitou ekonomickou návratnost. Protože právě v tomto prostředí vznikají ty největší objevy.

Pandemie covidu nám to připomněla velmi konkrétně. Když přišly první mRNA vakcíny, mnoho lidí mělo pocit, že vznikly až příliš rychle – za pouhých deset měsíců od identifikace viru. Ve skutečnosti za nimi bylo více než třicet let základního výzkumu. Katalin Karikó pracovala na modifikované mRNA od devadesátých let, v době, kdy většina grantových komisí toto téma odmítala jako příliš spekulativní a příliš vzdálené aplikaci. Až potřeba bojovat s novým virem zajistila výzkumu financování a výsledek zachránil miliony životů. Česká republika má podobný úspěšný příběh v kategorii antivirotik, které vznikly na pražském ÚOCHB AV ČR. 

To jsou mimořádně důležité lekce. Aplikovaný výzkum není opakem základního výzkumu – je jeho pokračováním. Bez lidí, kteří jsou ochotni léta zkoumat zdánlivě abstraktní problémy, nevznikají technologie, které jednou změní svět.

Je třeba si to připomínat v době, která si žádá okamžitou návratnost, krátkodobé výsledky a měřitelný dopad. Nejdůležitější objevy zpravidla nevznikají přes noc a často přicházejí velmi nenápadně.

Historie nás zároveň učí, co se stane, když instituce začnou rychlost a krátkodobé cíle nadřazovat kvalitě. Boeing byl po dekády symbolem špičkového inženýrství. Postupně se ale technická rozhodnutí stále více podřizovala manažerským a finančním tlakům. Výsledkem nebyly jen reputační ztráty, ale bohužel i tragédie. Jakmile instituce přestanou chránit kulturu kvality, odbornosti a dlouhodobé odpovědnosti, dostaví se důsledky. A to někdy velmi bolestivé. Toto varování platí plně i pro akademické prostředí.

Role technických univerzit – pohled zevnitř

Jsem přesvědčen, že technické univerzity mají v tomto ohledu mimořádnou odpovědnost, protože stojí přesně na rozhraní mezi hlubokým poznáním a praktickým dopadem.

Na ČVUT v Praze dnes intenzivně diskutujeme, jakou roli má technická univerzita hrát v příštích desetiletích. Odpověď ovšem nemůže být inspirovaná pouze technologiemi. Nestačí říct: Budeme dělat více AI. Klíčová otázka zní: Jak budeme AI používat? A ještě důležitější: Jaké lidi chceme vychovat pro svět, v němž existuje AI?

Na ČVUT pracujeme mimo jiné na systémech pro autonomní rozhodování v oblasti obrany. Každý den tak řešíme otázky, které mají výrazně etický a společenský přesah. Kdo nese odpovědnost za rozhodnutí autonomního systému? Kde leží hranice mezi algoritmickým doporučením a lidskou volbou? Tohle není jen filozofická debata, ale součást každodenního inženýrského rozhodování.

Když jsem kandidoval na funkci rektora, formuloval jsem program postavený na principech otevřenosti, důvěry, internacionalizace, interdisciplinarity a odpovědného využívání technologií. Ne proto, že by to byla interní agenda jediné instituce. Podobné otázky dnes řeší prakticky všechny evropské výzkumné univerzity. Hovoříme o tom, jak přitahovat talentované lidi, jak omezovat akademický inbreeding, jak posilovat kvalitu výzkumu, jak zavádět AI do vědy, výuky i administrativy, jak zjednodušit byrokracii, a zároveň neztratit akademické hodnoty.

Klíčová je zejména schopnost inovovat bez ztráty důvěry. Schopnost modernizovat bez rezignace na kvalitu a společenskou odpovědnost.

Zkušenost z průmyslu: technologie nikdy nejsou neutrální

Když jsem před lety působil jako technický ředitel v Avastu, měl jsem možnost sledovat velmi zblízka, jak rychle technologie vstupují do každodenního života lidí. Chránili přes půl miliardy zařízení a jejich uživatelů po celém světě. Každé rozhodnutí, co systém označí za hrozbu, a co ne, mělo dopad na životy skutečných lidí. Tuto odpovědnost jsme v každodenním technickém rozhodování cítili téměř fyzicky.

V tomto prostředí jsem si silně uvědomil, že technologie neexistují ve vakuu. Každé technické rozhodnutí má společenské důsledky. Každý algoritmus ovlivňuje chování lidí. Každá digitální platforma mění způsob komunikace. Každý bezpečnostní systém pracuje s důvěrou, přičemž tuto důvěru je možné ztratit rychle a prakticky nezvratně.

Z těchto důvodů si myslím, že technické univerzity se dnes nemohou soustředit jen na výrobu technologií. Musí být místem kritického přemýšlení o jejich dopadech. Místem dialogu. Místem, kde se propojuje informatika s etikou, technologie se společenskými vědami a inženýrství s otázkami demokracie, bezpečnosti a odpovědnosti.

Interdisciplinarita jako podmínka budoucích objevů

To nás přivádí k dalšímu klíčovému tématu – interdisciplinaritě. Dnes prakticky neexistují velké technologické otázky, které by šlo vyřešit v rámci jediného oboru. Kyberbezpečnost není jen informatika. Energetika není jen strojírenství. Biotechnologie není jen chemie nebo medicína. Obranné technologie nejsou jen otázkou techniky, ale také politiky, etiky a bezpečnosti společnosti.

Největší objevy dnes vznikají díky interakcím mezi jednotlivými obory. Je klíčové, aby s tímto vědomím vytvářely univerzity nové prostředí pro spolupráci.

Na ČVUT to sledujeme v oblasti umělé inteligence, robotiky, medicínských technologií nebo obranného výzkumu. Nejzajímavější projekty vznikají tehdy, když své síly spojí lidé, kteří by se dříve možná vůbec nepotkali: Informatici s lékaři, robotici s biology, odborníci na kybernetiku s experty na veřejnou správu.

Tuhle výzvu vnímám jako jednu z největších pro akademické prostředí budoucnosti. Musíme vytvářet kulturu spolupráce místo kultury izolovaných ostrůvků excelence v průměrném rybníku.

Proměna role zkušenější generace

To ale není jednoduché. Akademické prostředí bylo historicky závislé na silné individualitě, což mělo mělo svůj důvod. Velké objevy vznikaly zpravidla díky mimořádně silným osobnostem.

Dnešní komplexita světa nás ale nutí učit se novým typům spolupráce. A někdy i novým úrovním pokory. Teď už nikdo nemůže rozumět všemu. Nejedná se o slabost současné vědy, ale o její přirozený důsledek. Proto je a bude stále důležitější umět propojovat lidi, disciplíny a perspektivy.

Proměna může být nepříjemná. Je rychlá až hektická, technologická a vytváří pocit, že světu není možné rozumět. Možná právě proto cítí nejen laická veřejnost, ale i část akademické obce nejistotu. Vždyť některé dovednosti, po desetiletí klíčové, se začínají automatizovat. Řešením není strkání hlavy do písku, ale naopak otevřená diskuse toho, co nás pálí. Jsem přesvědčený, že zkušenější generace vědkyň a vědců má dnes mimořádně důležitou roli, a to možná dokonce důležitější než kdykoli dříve. Může totiž a měla by předávat něco, co algoritmy neumí: Schopnost rozpoznat skutečnou kvalitu, umění rozlišovat mezi módním trendem a důležitým tématem, a hlavně schopnost vytvářet prostředí, ve kterém mohou profesně růst další lidé.

Nová generace vědců

Současná mladá generace nepotřebuje jen laboratoře a granty. Potřebuje mentory. Potřebuje otevřené dveře. Potřebuje důvěru. A potřebuje zažít skutečnou vědeckou komunitu – nejen administrativní systém publikací.

Všichni si pamatujeme okamžiky, kdy jsme poprvé cítili opravdové nadšení pro vědu a radost z ní. Většinou se nejednalo o nějakou konkrétní přednášku. Podstatná byla atmosféra. Rozhovory na chodbách. Debaty po semináři. Společné hledání řešení. To zvláštní bzučení laboratoře, kdy člověk cítí, že je součástí něčeho většího.

Důležité je, abychom právě tohle neztratili. Žádný algoritmus nedokáže vytvořit vědeckou kulturu. To zvládnou jen lidé. 

Proto dnes na ČVUT velmi silně řešíme rozvoj nové generace akademiků, internacionalizaci a vytváření prostředí, které přitáhne talentované lidi. Chceme budovat programy pro začínající výzkumnice a výzkumníky, přitahovat špičkové vědkyně a vědce ze zahraničí, propojovat doktorandky a doktorandy s mezinárodním prostředím a posilovat interdisciplinární spolupráci.

Nemluvím jen o strategických dokumentech. Na mysli mám hlubší problém. Jakou akademickou kulturu chceme vytvářet? Uzavřenou, nebo otevřenou? Kulturu strachu, nebo důvěry? Kulturu administrativního přežívání, nebo kulturu společné ambice?

Univerzity, občanská společnost a důvěra

Nad čím je ovšem třeba zamyslet se především, je otázka: Jakou roli má věda ve společnosti, která má k dispozici stále modernější technologie, zároveň je ale stále nejistější?

Dlouho jsme přemýšleli o vědě poměrně jednostranně. Vědci objevují a společnost z jejich objevů těží. Tento model už nestačí. Současné technologické změny zasahují neuralgické body moderní společnosti: Rozhodování soudů, výběr zaměstnání, přístup k informacím, dostupnost zdravotní péče. Za této situace už nestačí, že věda nabídne řešení. Musí být schopna o tomto řešení se společností diskutovat. Role vědců se rozšiřuje. Netýká se jen objevování, ale také participace, komunikace a naslouchání. Nestačí publikovat výsledky v odborných časopisech. Musíme být schopni vysvětlovat, proč určité otázky zkoumáme, jaké nejistoty naše práce obsahuje a jaké mohou mít nové technologie společenské dopady.

Tohle v žádném případě není slabost, naopak, je to známka vyspělosti vědecké komunity. Dnešní společnost nepotřebuje pouze experty, kteří mají špičkové znalosti a nabízejí odpovědi. Důležité je umění naslouchat. Důvěra nevzniká jen z technologického výkonu. Vzniká z otevřenosti. Ze srozumitelnosti. Z ochoty komunikovat. A také z ochoty přiznat nejistotu tam, kde ji skutečně cítíme.

Evropské univerzity a odpovědnost vůči společnosti

Evropa se možná nemůže chlubit největšími technologickými firmami na světě. Stále má ale něco velmi cenného: krom toho že je opravdu těžká váha ve vědě a provozuje zdaleka největší výzkumný program na světě, má skvělé univerzity, coby prostor svobodného myšlení, kritické debaty a dlouhodobé institucionální paměti. Prostor, kde je možné vést složité diskuse bez nutnosti okamžitě a rychle najít jednoduchou odpověď.

Budoucnost v době algoritmů nebude spočívat pouze na technologickém výkonu, ale také na schopnosti vysvětlovat, spojovat různé perspektivy a vést dialog mezi vědou a společností. Podstatné je udržet důvěru v instituce, které pomáhají společnosti orientovat se v rychle se proměňujícím světě.

Závěr: Nové možnosti a výzvy

Dámy a pánové,

vrátím se tam, kde jsem začal. K AlphaFoldu. K těm 200 milionům proteinových struktur.

Někteří vědci se tehdy ptali: neztrácí tím biologický výzkum smysl? Je-li největší záhada strukturní biologie vyřešena algoritmem, co zbývá pro nás?

Právě tato pochybnost, podle mě, nasvěcuje zásadní paradigma. Smyslem vědy totiž nikdy nebylo vyřešit konkrétní záhadu. Smyslem vědy bylo a zůstává umění klást otázky. Každý vyřešený problém otevírá deset nových. AlphaFold studium biologie neuzavřel, naopak, rozšířil jeho možnosti. 

Nestojíme na konci vědy. Stojíme na začátku její nové kapitoly.

Kapitoly, ve které budeme objevovat rychleji než kdykoli dříve. Ve které budou algoritmy stále důležitější součástí poznávání. Ve které se univerzity musí stát otevřenějšími, mezinárodnějšími a odvážnějšími.

V této epoše nepoklesne, ale naopak vzroste význam lidských kvalit: úsudku, odpovědnosti, důvěry, spolupráce a schopnosti předávat nadšení další generaci.

Budoucnost vědy nespočívá na schopnosti cokoliv spočítat. Rozhodovat bude, zda dokážeme nové možnosti ukotvit v hodnotách, důvěře a v živé vědecké komunitě.

A právě v tom spočívá skutečný úkol vědkyň a vědců v novém úsvitu vědy.

Děkuji vám za pozornost.

Zleva: Předseda sekce věd chemických Učené společnosti Michal Hocek, předseda sekce věd matematicko-fyzikálních a Michal Pěchouček, rektor ČVUT. (Foto Zdeněk Tichý, Knihovna AV ČR)